Luboš Přibyl: Mám na co vzpomínat

B r n o – Likvidoval rány Bebeta, Polstera, Vialliho nebo Sáncheze. Trénoval i Petra Čecha, z lavičky poslouchal znělku Ligy mistrů. Jako mladík stihl vedle kariéry vystudovat i Vysokou školu ekonomickou. Životopis trenéra gólmanů Luboše Přibyla je zkrátka opravdu pestrý – a velkou část z něj tvoří položka „Brno“.

Jaké byly tvé fotbalové začátky?
Co si vybavím, tak na první trénink jsem šel někdy v šesti letech. Impulz vzešel asi od kamarádů, prostě jsme se sebrali a šli. Někdo vydržel déle, jiný ne. Tehdy byly možností jiné, masově se hrál fotbal, hokej. V zimě jsme mydlili mezi baráky hokej, v lepším počasí na plácku fotbal.

Odmalička byl tvým postem gólman?
Ze začátku jsem chvilku pobíhal po hřišti jako levý bek. Ale byl jsem největší a neměli jsme brankáře, tak jsem se po pár měsících postavil do branky a už mi to zůstalo.

Možností ke sledování fotbalu tehdy nebylo tolik, míval jsi přesto nějaký velký vzor?
Líbil se mi Ivo Viktor, později Belgičan Jean-Marie Pfaff, který chytal za Bayern. A Rus Dasajev, toho si vybavím z EURA 1988. V televizi tehdy běžela jen liga, a to ještě ne každé kolo. A pak velké turnaje, první si vybavím světový šampionát 1974, kde Němci ve finále porazili Nizozemce. To mi bylo nějakých deset. S dneškem, kdy běží desítky zápasů všech možných soutěží od pondělka do neděle, se to srovnávat moc nedá.

Za pár let už jsi se ovšem šampionátu zúčastnil také, byť „jen“ mládežnického. A hned dokonce dvakrát během léta 1983. Jak k tomu došlo?
S reprezentací do 18 let jsme hráli na evropském šampionátu vAnglii. V týmu tehdy byli Tomáš Skuhravý, Michal Bílek, Lojza Grussmann a taky třeba Roman Kukleta, skončili jsme druzí. Za měsíc a půl jsem pak letěl s dvacítkou do Mexika. Tam zase v týmu byli Ivan Hašek, Luboš Kubík, Pavel Karoch nebo třeba Pavel Vrba. Oba mančafty tehdy trénoval nebožtík pan Kvaček.

Ani v Mexiku jste si nevedli zle, postoupili jste do čtvrtfinále. Jaké bylo chytat proti Bebetovi, Dungovi a spol?
Ve skupině jsme přešli přes Rakousko a Čínu, Rakušané taky měli v kádru pozdější hvězdy, Polstera a další. S Brazílií jsme tuším vedli, ale nakonec prohráli 1:4. Šampionát pak nakonec vyhráli, pokud se nepletu. Celý turnaj byl velký zážitek, ještě bych doma našel brožuru se soupiskami. Za Nizozemsko hrál tehdy třeba van Basten.

Pro tebe byl rok 1983 přelomový i jinak – přinesl přechod do Prahy.
Ty turnaje v tom asi hrály roli, já tehdy chytal pořád v Pardubicích třetí ligu. Dokončil jsem střední školu a rozhodl se pokračovat ve studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Nabídku jsem měl od Sparty, Slavie, Dukly i Bohemky, rozhodl jsem se nakonec pro Slavii.

A v ní paradoxně nejvíc zápasů odchytal v úvodní části angažmá. Čím to?
Postupně se měnilo vedení, trenér, šancí jsem nedostával tolik. Z pozice jedničky či dvojky jsem se stal čtyřkou. Uzdravil se Juraj Šimurka, přišel Zdeněk Hruška, Milan Veselý. Řekl jsem si, že než tohle, zkusím se soustředit na školu a dodělat ji, že se mezitím třeba něco změní. Pak jsem tak různě pendloval mezi áčkem a juniorkou, do toho vojna…

Tu jsi absolvoval v Chebu. Já měl vždy za to, že tam chodili spíše hráči Sparty, nebo ne?
Možná ano, ale třeba to bylo dané tím, že měl Cheb požadavek zrovna na gólmana, nevím. Já byl hlavně rád, že mohu fotbal dělat na nejvyšší úrovni a v kvalitních podmínkách. Cheb měl silné mužstvo, hráli za něj talentovaní hráči na vojně i kmenoví borci. Kopal se tu střed tabulky, lidí chodilo docela dost.

Cos vlastně říkal na osud chebského fotbalu v devadesátých letech?
Vybavím si docela přesně zápasy, které jsem proti Chebu odchytal jako gólman po příchodu do Brna. Vím, že jednu sezonu skončili docela vysoko, a pak najednou to vzalo rychlý konec. Ani přesně nevím, co hrají teď a pod jakým názvem.

Po etapě slávistické přišla etapa olomoucká. Určitě nezapomenutelná – minimálně co se týče velkých zápasů v Poháru UEFA, že?
Ve Slavii jsem v tu dobu nechytal tolik, vytlačil mě Zdeněk Jánoš. Pak se ozval Karel Brückner, kouč Sigmy, který se znal s Vlastimilem Petrželou, tehdejším trenérem Slavie. Ten neměl s mým odchodem problém, posvětil ho a já v lednu 1991 přišel do Olomouce. Tady jsem během tří a půl roku až na jednu kratší pasáž chytal jako jednička a zažil dvě cesty pohárem. I v lize se nám dařilo, ve federální soutěži jsme skončili třetí, rád na to vzpomínám. Měli jsme dobré mužstvo, konkurenceschopné i v Evropě.

Jaké to je, chytat proti hvězdám jako Ravanelli, Vialli nebo rok předtím Sánchez?
Člověk to v okamžik zápasu ani tolik nevnímá. I my jsme měli na tu dobu silný a sehraný tým, dobře vedený zkušeným koučem. A i podle výsledků je poznat, že jsme neměli přehnaný respekt. Kromě prohry 0:5 v odvetě na hřišti Juventusu jsme buď vítězili, nebo prohrávali o gól. S Realem to bylo vyrovnané, přešli jsme přes Torpedo Moskva, Hamburk, Fenerbahce a další kluby.

Když už jsme zmínili jméno Karla Brücknera – velká část hráčů jej zpětně označuje jako nejlepšího kouče, pod kterým kdy hrála. Je to i tvůj případ?
Trenérů jsem zažil hodně, ve Slavii třeba pana Máčalu, Ivana Kopeckého, také v Brně byli kvalitní trenéři… Ale asi ano. Také jsem pod ním zažil největší úspěchy.

Skoro to vypadá, že dokážeš dát dohromady kompletní sbírku koučů české, potažmo československé reprezentace. Někteří tě trénovali, s Vrbou či Haškem jsi hrával… Co třeba Petr Rada?
Proti tomu jsem chytával, když hrál za Duklu. A pak byl pod ním krátce u reprezentace. Už to tak vypadá, že toho pamatuju opravdu hodně (smích). Mám na co vzpomínat.

Když už jsme nakousli tu reprezentaci – jak se vlastně upekl příchod relativně nezkušeného kouče k národnímu týmu?
Sparta měla v té době nějaké problémy, nehrála ideálně a z vedení vzešel názor, že tehdejší kouč gólmanů Honza Stejskal si musí vybrat – buď reprezentace, nebo Sparta. Rozhodl se pro Spartu, jeho místo u reprezentace se uvolnilo a Petr Rada dostal doporučení od Karla Jarolíma, kouče Slavie, kde jsem tehdy byl. Sedli jsme si spolu, Petr Rada mi řekl své představy a já souhlasil. U týmu jsem byl asi dva kvalifikační zápasy, po prohře na Slovensku Rada skončil a celý realizační tým s ním.

Nicméně trénovat Petra Čecha, to se asi taky počítá. Jak na to vzpomínáš?
Reprezentační sraz je specifický, zase tak moc se toho nestihne. Je to spíše takové udržování kluků v psychické pohodě. Gólmani mají něco zajetého, vědí, co je pro ně dobré, jaký režim třeba potřebují před zápasem. Petr Čech je úplně normální kluk, který nemá problém dělat cokoliv a na čemkoliv se domluvit. Nastínil mi svoje představy, z mé strany šlo hlavně o to poskytnout mu co nejkvalitnější servis.

Takový trénink tedy může trochu paradoxně něco dát i trenérovi.
Přesně tak. A nešlo zdaleka jen o toto období. Se Slavií jsme na Strahově měli dočasný azyl, když tam trénovala reprezentace, sledoval jsem, co dělají a jak pracují. I dnes mě to zajímá, co gólmani dělají, proč to dělají a v čem je to dobré. V tom je i výhoda doba, díky internetu jsou možnosti dalšího vzdělávání diametrálně odlišné od těch z doby, kdy jsem chytával. Spousta materiálu, velká škála cvičení.

Do reprezentace jsi tedy nakoukl jako trenér, ne jako hráč. Ve statistikách ti tedy zůstal „jen“ zápas za B-tým.
To bylo proti Anglii v Českých Budějovicích… Jinak bohužel pro mě a bohudík pro nároďák jsme tehdy měli hodně silnou generaci. Stejskal, Mikloško, Srníček, Kouba, pak Laďa Maier. Konkurence byla vysoká.

Vraťme se teď ke klubové kariéře. Jsme u konce olomouckého angažmá a přichází to, co fanoušky zajímá možná nejvíce. Jak se zrodil tvůj přechod do Brna?
Z klubu jsem tehdy dostal konkrétní nabídku, dojel do Brna za panem Hrstkou, ale nedohodli jsme se. Dochytal jsem půlrok v Olomouci, kde jsem měl ještě platnou smlouvu, v létě se znovu ozvalo Brno – a to už jsme se domluvili. Od července 1994 jsem tedy chytal v Brně. Přišli jsme tehdy s Honzou Marošim, velkým kamarádem. Bydlívali jsme spolu na hotelu, on byl ale na rozdíl ode mě Brňák. Strávili jsme spolu velkou část kariéry.

Pohárových úspěchů tu možná nebylo tolik, ale zase ty návštěvy!
V tom to bylo hodně specifické. Většinu doby jsme hráli na špici, měli jsme i smůlu, že se tehdy ze čtvrtého místa do pohárů nechodilo. Tým byl silný, složený z odchovanců z brněnské líhně, doplněný hráči odjinud. Hráli jsme atraktivním stylem, hodně gólů jsme sice dostávali, ale ještě víc jich dávali, hráli jsme ofenzivně a to se lidem líbilo. Taky jsme měli krizi a hráli jednou o záchranu, ale víc bylo těch pozitivních věcí, i parta si sedla výborně. Pohybovali jsme se v lepší polovině tabulky.

V Poháru UEFA ovšem přišel moment, na který asi nevzpomínáš nejraději – vlastní gól na hřišti Kaunasu.
To byl hrozný gól. Člověk se zpětně musí pousmát nad tím, co byl schopný pustit. Nakonec se naštěstí postoupilo, vypadli jsme s Rapidem, to jsem chytal zase domácí odvetu. Tehdy po tom gólu odchytal odvetu s Kaunasem Radim Vlasák, pak ve Vídni dostal snad šest gólů. Kromě toho jsme párkrát hráli ještě pohár Intertoto, zajímavá byla třeba série s Espanyolem. Postup nám utekl o gól, doma jsme vyhráli 5.3, venku bohužel podlehli 2:0. A na druhou stranu tam samozřejmě byl ten zápas s Ašdodem, kde jsem byl vyloučený a dostali jsme pět gólů. Vlétli na nás a přejeli nás tak, že jsme nestačili koukat.

Čím to? Tým Brna sílu měl, mohlo dojít k podcenění soupeře, který byl prakticky neznámý?
Je to už dávno, ale je možné, že tam k nějakému podvědomému podcenění došlo. Neměli jsme takové zkušenosti s mezinárodním fotbalem a mysleli si, že to půjde samo.

Už jsme prakticky u konce tvé hráčské kariéry, přišlo ještě angažmá v Chrudimi a Hradci Králové. Které místo považuješ za svůj domov? A které z působišť ti přirostlo nejvíce k srdci?
Já jsem Pardubák, vždycky mě to táhlo domů. Tam jsem se usadil, ať působím aktuálně kdekoliv. Jako hráč jsem prošel de facto třemi prvoligovými kluby, Slavií, Sigmou a Brnem. V Brně jsem toho odchytal nejvíc, mám hodně vzpomínek. Jako kouč jsem nejdéle byl ve Slavii, zažil tituly i Ligu mistrů, teď jsem druhým rokem v Brně. Ze všeho jsem si něco odnesl.

Kdy přesně se zlomila kariéra gólmana v kariéru trenéra?
Když mi dobíhala smlouva v Hradci, nevěděl jsem přesně, co bude dál. Klub měnil majitele, v tu chvíli se mi ozval s nabídkou Karel Jarolím ze Slavie a já moc neváhal.

Jak vidíš aktuálně situaci na gólmanské pozici ve Zbrojovce? Nedávno byl na tomto postu přetlak, po odchodu Hladkého, hostování Veselého a zranění Doležala jsme se paradoxně dostali do situace, kdy se gólmanů nedostávalo. Mladých talentů je přesto hodně, jaké jsou tedy vyhlídky?
Zjednodušeně se dá říci, že je ta situace do budoucna dobrá. Ale samozřejmě záleží na mnoha faktorech. Především je tu nesmírně důležitý přechod gólmanů na tu nejvyšší úroveň. Sportovní talent a schopnosti jsou jedna věc, ale schopnost vyrovnat se s tlakem druhá. Přece jen je to dospělá ligová kopaná, hraje se o body, přijdou lidi. Až tenhle přechod prověří, jak na tom gólman charakterově opravdu je.

Sleduješ výkony Vlastimila Veselého, který Znojmu na podzim pomohl k první příčce v lize?
Sleduju, chytal výborně. Hlavně aby mu zdraví a forma vydržely i na jaře.

Máš už vizi, co s ním a – a nejen s ním – bude dál?
Opět to závisí na mnoha faktorech. I já mám nějakou smlouvu, takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Vždycky je to otázka toho, co je pro hráče lepší. Většina trenérů vám potvrdí, že pro gólmana je vždycky lepší chytat třeba na nižší úrovni, než dělat dvojku v první lize. Vždy je potřeba situaci promyslet, zvážit možné kombinace. Gólman se potřebuje posouvat, v mládežnické soutěži mu po určité době zápasy už tolik nedají. I proto je dobře, když si naši mladí gólmani mohli vyzkoušet třeba třetí ligu.

Díky za rozhovor a ať se daří!